Ježíšek podle Bredy

Neděle v 0:10 | ladkasi
Ježíšek podle Bredy,

která byla naše dalmatinská slečna. Milovali jsme ji a ona nás,prostě to bylo o souznění duší.
Vánoce prožívala stejně jako holky, taková trochu nervozita, ani pohádky, u kterých obvykle podřimovala, ani ty ji neuklidnily, prostě to napětí bylo ve vzduchu a ona byla velmi vnímavá.

Děvčata strojila stromeček, Breda se sice snažila pomáhat, ale když zničila tři památeční baňky, byla odvelena na své místo a bylo jí dovoleno jen koukat. Holky byly neuvěřitelně zvědavé jak to s tím Ježíškem dopadne, zdobení, při kterém sledovaly pohádky, je sice trochu zklidnilo, ale stejně to byly nervy.
Dovařila jsem polévku a otec rodiny zavelel, že se polévka odnese druhé babičce a při té příležitosti jí popřejí pěkné a klidné svátky, předají dárečky a pokud tam Ježíšek nechal něco pro naše dvě princezny, v tom případě si to odnesou domů. Prima, vyskočily jak srnky, něco na sebe hodily a Brediny psí oči dokázaly zapomenout na tu spáchanou škodu, dostala vodítko a přidala se k výpravě.
A my s mojí maminkou jsme dosmažily kapra, připravily slavnostní stůl, daly na mísu cukroví a naskládaly pod nazdobený stromek dárky. Zapálily jsme svíčky, daly si skleničku portského a čekaly až se zbytek rodiny vrátí.
Opravdu to netrvalo dlouho, zvonek a byli doma, ovšem bez psa, ten zmizel.
Holky brečely, zbytek rodiny je uklidňoval, ale vůbec to nepomáhalo, dokonce ani ta hromada dátků pod stromečkem.
Do té famózní rybí polévky tekly slzy proudem, salát a ryba, kterou máme všichni rádi, toho se taky moc nesnědlo, seděli jsme v jídelně a mysleli na tu puntíkovanou krásku.
Dokonce i já už to vzdávala, když vtom se za dveřmi ozvalo zaštěkání , byla to ona,ta naše ztracená láska se k nám vrátila a holky si to vysvětlily tak, že pro nás neměla žádný dárek, tak to pojednala po svém a byl to o těch vánocích ten nejúžasnější dárek pro celou rodinu.
 

Ten nejúžasnější vánoční dárek

Pátek v 10:09 | ladkasi
Projížděla tím tunelem a neznámý hlas odněkud jí říkal "nadechnout", "vydechnout", "nedýchat", byla naprosto odevzdaná a smířená s osudem….
Když jí před časem vyjmenovávala její ošetřující lékařka, co všechno může být příčinou jejích zdravotních potíží, naprosto nečekaně a podle názorů rodiny i přátel , neprofesionálně, vyslovila názor, že jeden z původců jejich potíží s velkou pravděpodobností je asi tumor.
Byla to morová rána, sotva se vypotácela z ordinace. Hlavou jí proběhl celý život, nádherné dětství, šťastné manželství, které netrvalo dlouho, ukončila ho manželova smrtelná autonehoda, ale dcery jí dělaly radost, dobré studentky, obě absolvovaly univerzitu, mají své životy a je už dokonce babičkou, má přátele, cestovala a život nebyl nudný, naopak. Podruhé se nevdala, manžel nasadil "laťku" dost vysoko, ale hodně pracovala a naučila se být spokojená s tím, jak a kudy se život ubíral.
Ano, cítila se poslední dobou unavená, nevysvětlitelné pocity úzkosti,občas ji přepadala lítost, deprese, už nebyla ta optimistická, veselá , silná a statečná maminka, babička,kamarádka, někdy byla sama sobě až protivná, litovala se a neuměla si to vysvětlit. Sama sebe nepoznávala. V noci se budívala zpocená a často i celé noci probděla. Proto taky zašla k lékařce aby se s ní poradila, no a začal kolotoč vyšetření, RTG, Sono, a různé odběry a krev to byla, co ji zradila
Protože ne všechna vyšetření byla naprosto jasná a jednoznačná, poslali ji na CT vyšetření aby jasno bylo. Před tím ještě absolvovala jednu delší cestu na jiný kontinent, aby se potěšila s vnoučaty…..noci tam proplakala, protože si představovala, že je možná vidí naposledy.
No, byly ty poslední tři měsíce snad nejhorší v životě, když sedávala večer sama, rozhlížela se po bytě, prohlížela si to všechno, co měla tak ráda,milované knihy, obrazy, rodinné fotografie, drobnosti z cest, v duchu se loučila se životem.
Až se konečně dočkala, přišel ten den D, v noci nespala a neustále přemýšlela nad zítřejším vyšetřením a verdiktem lékařů.

Kdo něco podobného prožil, ten ví.

Vyjela z toho tunelu, oblékla se, sedla do auta a jela domů a čekala, ta cca hodina se zdála být nekonečná, ochromena strachem, seděla, koukala do zdi, ani kávu, kterou milovala, ani tu kávu nebyla schopná si uvařit, prostě jen seděla, odevzdaná osudu. Protože u té specielní techniky pracuje synovec, věděla, že nebude čekat dlouho…nečekala.

Pípl telefon a přišla sms, "Žádný tumor teto, uklidni se, nějaké drobnosti patrně můžou krev ovlivnit, ale nic zásadního. Podrobnosti až ústně."

Těch pár slov ji vrátilo do života, restartovalo.
Samozřejmě musí prodělat jakési léčebné procedury, dostala první dvě dávky krve a budou asi další, musí jíst leky a upravit jídelníček, ale není to onemocnění smrtelné.

Už má zase radost ze života, bude si dál užívat rodinu, budou výlety, setkání s kamarády, kouzelné schůzky s přítelem, už se s ním nebude v duchu loučit, ale snad si spolu užijí ještě pár pěkných chvilek, které jí tolik dávaly. Život ji zase začal těšit , zase vnímá modré nebe, slunce a dokonce ani déšť jí náladu nepokazí. Jen už by nerada podruhé to martyrium absolvovala, byly to ohavné tři měsíce.
Přípravu vánoc snad nikdy tak neprožívala, vznášela se v oblacích, všechno s radostí a potěšením, i když spálila plech s lineckými kolečky, nerozhodilo ji to, možná by ji nerozhodilo i kdyby vybouchla celá trouba.
Umívala se, byla šťastná........

Něco jí to přece jen dalo, přestala řešit malichernosti, na spoustu věcí teď kouká úplně jinak, protože až když se v duchu loučíte se všemi a vším, co jste milovali a přehodnotíte co je důležité, opravdu důležité a naopak , čím se netrápit a co neřešit, protože to pro život vůbec důležité není.

Dostala od lékařů dárek z nejkrásnějších, sice si ho nemohla zabalit, ale vychutnala si ho, těší se a děkuje každé nové ráno, kdy se probudí.

Jak si "užít" pár minut slávy,

Čtvrtek v 18:08 | ladkasi

a stát se mediální hvězdou.

Tohle fakt nevymyslíte, i kdybyste vlastnili tu nejbujnější fantazii, zkrátím to, tenhle příběh napsal sám život.

Objevili se nečekaně, kamarádi od Opavy a jako každý rok, byla to návštěva milá, jedlo se, pilo se a vedly se řeč o tom, jak jde život a co se událo od poslední návštěvy.

Samozřejmě se i něco vypilo a najednou se Tom zeptal, jestli jsme ho viděli v televizi a dokonce v hlavním zpravodajském pořadu.

Neviděli.

Tak fajn, povím vám co se stalo.

Alenka, jeho žena musela na jakýsi chirurgický zákrok, který si domluvila v jedné ostravské nemocnici

Domluveno, v pátek ji tam odvezl a v neděli přijel, aby ji vyzvedl. Byla připravena u východu s malým kufříkem, on si zašel na parkoviště pro auto, předjel před vchod, jeho drahá žena, šťastná, že má ten zákrok za sebou, rychlostí blesku nastoupila do auta a hurá domů se zastávkou v restauraci na oběd......

Dorazili v pořádku, velké vítání a najednou se Alenčina maminka ptá : " kde máš ten můj kufřík, co jsem ti půjčila??"

A bylo zle, Alenka s Tomem si mezi sebou vyměnili vyčítavé pohledy, Tom kapituloval, se zaťatými zuby sedl do auta a vyrazil opět do nemocnice pro zapomenutý kufřík paní tchýmě. Nadšený nebyl ani trochu, kdo by taky byl, a to nevěděl, co ho tam čeká.

Před nemocnicí už byly policejní manévry, protože u vstupních dveří byl nalezen kufřík s neznámým obsahem.

Toma přes kordon policie nechtěli pustit, pobíhali kolem pyrotechnici a dokonce nějakým muž v obleku, připomínající skafandr.... no .prekérní situace, zvlášť když Tom nosí kšiltovku a takovou zvláštní bradku, takže důvěru moc nevzbuzoval.

Má ale docela silný hlas, už to nevydržel a tím svým silným hlasem domáhal se kufříku, co si jeho žena zapomněla při odjezdu z nemocnice.

A bylo po manévrech, podroben křížovému výslechu, kufřík popsal přesně a policie si samozřejmě ověřila, že paní stejného jména propouštěli ze zařízení krátce před polednem.

Takže ponaučení asi takové : pokud se chcete stát mediální hvězdou, zkuste to se zapomenutým kufříkem u dveří významného objektu, dobře se hodí ta nemocnice, ale možná i Finanční nebo Krajský úřad.......

V dnešní pohnuté době se do té televize jistě dostanete i s policejní asistencí.

=
 


Ty kouzelné vánoce,

12. prosince 2018 v 8:48 | ladkasi
kdy jsem sice už nebyla úplně malé dítě, ale maličko odrostlejší, pořád však jsem patřila do kategorie "dítě", tak ty vzpomínky , ty jsou nezapomenutelné.
A jako každé dítě, i já jsem Ježíška netrpělivě vyhlížela, pozřít večeři bylo neuvěřitelné utrpení, bylo o to horší, že Ježíšek se u nás obvykle zastavil před večeří a pod stromečkem odložil něco balíčků. No, nervy to byly, opravdu.
Ale radost byla vždy a nebylo to o množství balíčků pod stromečkem, jejich hodnotě, to jsem v dětství a mládí nikdy nehodnotila. A taky musím zodpovědně přiznat, že si na ně nepamatuji, dělila jsem je na dárky měkké a tvrdé. Ty měkké, to bylo o prádle, punčochách, svetrech, nočních košilích, prostě o tom, co bylo pod stromečkem každým rokem, neboť jsem z loňského většinou vyrostla, no a tvrdé dárky, to byly v dětství stavebnice, panenky, hračky, později, jak jsem rostla, byly to většinou knihy. Nikdy jsem dárky nehledala a nemohla pochopit spolužačku, která dlouho před Ježíškem prohledala doma skříně a přesně věděla co pod tím stromečkem bude. Tak tohle já nikdy nedělala, milovala jsem rozbalování dárečků a překvapení .
Proto si živě pamatuji, jak jsem jednou , naprosto nechtěně, jak jsem se o to překvapení připravila a zjistila, co pod tím stromečkem bude. To mě tenkrát maminka poslala do ložnice pro vánoční ubrus, no a tam byly ještě nezabalené dárky. Nešlo se nepodívat, mrkla jsem okem a uviděla je, ty úžasné zimní boty, co jsem je obdivovala u spolužačky, snila o nich, jak by mi slušely, protože ale stály hodně peněz, bylo to jen o tom snění.
Byly tam a já byla najednou smutná, protože jsem se připravila o to, co je na dárcích od Ježíška to krásné, o překvapení.
Stalo se mi to jen jednou v životě, ale nikdy na tuhle vánoční příhodu nezapomenu.

Nerozumím tomu,

11. prosince 2018 v 20:22 | ladkasi
a nevím si rady. Mizí mi moje vlastní fotografie a někdo neznámý mi vkládá pod články úplně jiné a nesouvisející fotografie. Je to na tomhle Blogu.cz normální, nebo někomu vadím? Poradí mi, prosím, někdo?
Psala jsem adminům a žádná reakce.
Děkuji

Tak prý se konečně dostaví

11. prosince 2018 v 12:00 | ladkasi
ty lehoučké bílé vločky , které umí kouzlit, které dětem rozzáří oči, nám dospělým umí do těch očí i slzu vehnat a na tváři vrásky vytvořit a já jen doufám, že ta nadílka nebude taková, jak před pár lety v Boston a Beverly, když
mě dcera pozvala abych s ní a její rodinou prožila "Americké vánoce" .
Popisovat jak nás ještě v Evropě posílali z jednoho letiště na druhé, méně zasněžené, to je zbytečné, nedůležité. Důležité je, že nakonec jsem do Boston přiletěla v pohodě a byla celá zvědavá jaká je předvánoční Amerika.
Na můj vkus nestřídmá v množství ozdob, girland, svítících sněhuláků,
nepotkali jsme cestou z letiště jediný dům, kterému, by se nepodlamovaly základy pod tíhou všech těch svítících příšerností.
Ale u nás se říká, "proti gustu žádný dišputát", takže ano, ověnčete se všichni jak chcete.
Setkání s vnučkami bylo báječné, hned druhý den jsme vyrazili se sáňkami drandit ven, sněhu cca 50 cm, nádhera, vrátili jsme se spokojené, holčičky unavené a psi, ti táhli nohy za sebou, polomrtví.
Já hned sedla k pc a poslala domů pár fotek, jak vypadá pořádná zima.
A pak to přišlo, začalo sněžit, nejdřív sem tam vločka, ale pak to byla neuvěřitelná chumelenice
a dcera bledla a bledla skoro do barvy té bílé nadílky. Já ne, já nevěděla co to znamená, ona ano.
Překvapení se konalo ráno, vstávám vždycky první, venčím psy a chystám jim snídani......
Ten den to nešlo, když jsem otevřela dveře na terasu koukala jsem na bílou sněhovou zeď,
která tam přes noc vyrostla a hned mi bylo jasná bledá barva mé dcery. Tak to je, panečku, něco
a vzpomněla jsem si na Eskymáky a iglú, zabouchla dveře a šla zkusit hlavní vchodové dveře, nad těmi je stříška.
Nebylo to výrazně lepší, ale asi metr prostoru, kam se dalo šlápnout , tak to psům pomohlo.
Auta pod sněhem, vůbec nebylo poznat kolik jich tam je, no a když pak můj 190cm vysoký zeť s lopatou
prohrnoval průchod k cestě, ta už byla napůl odklizená, tak stěny úzké uličky, kterou vytvořil, byly vyšší než on.
Nikdy v životě jsem a vlastní oči neviděla takové množství sněhu a mezi námi, jedenkrát mi to stačilo.
Boston byl ten den mrtvé město, krom sněžných pluhů a nákladních aut, která to moře sněhu odvážela k moři
a příslušná technika tu nadílku do toho moře hrnula.
Tož to je můj sněžný zážitek, člověk asi má ozkusit úplně všechno, co jde.........
Protože jsem zaznamenala, že se sníh objeví snad příští týden i u nás, tak jen doufám, že ta nadílka nebude taková, jak před pár lety v Beverly.









Krásný výlet na Valašsko s cílem

10. prosince 2018 v 14:27
Velké Karlovice a tam zkontrolovat jestli už je pan malíř podzim se svou prací hotov.
Hotov už je, barvy nádherné........
Po kontrole zabarvení porostů byli jsme i kulturní.
Na Soláni má atelier paní Vajceová a ten atelier je v překrásné valašské chalupě s tradicí. Postavil ji pan malíř Alois Schneiderka v r. 1939, žil tam, v tom kouzelném kraji až do r. 1958, kdy náhle zemřel.
V r. 1960 chalupu od rodiny Schneiderkových zakoupil malíř Karel Hofman a dnes v ní je Galerie u Hofmanů, kterou vede jeho dcera. už zmíněná úžasná paní Vajceová.
Když vidím, co ona umí, jak kouzelnou keramiku vytváří, lituji, že jsem chudobná.......to by se tu nakupovalo, ach jo :-(
Ale cosi jsem přece jen koupila, nedalo mi to, takový krásný kousek asi jinde nepotkám.
A proč to tak podrobně popisuji?
Nevíte?
Protože až někdy budete mít cestu kolem, zajděte, pokochejte se krásou valašských dřevěnic a určitě nezapomeňte navštívit na Soláni Galerii u Hofmanů. Je na co se dívat, opravdu. Jo, a nejezděte bez peněz, protože by to pak bylo o krokodýlích slzách, že si nic z té vystavené krásy nemůžete odvézt domů.
A závěrem, jak jinak na Valašsku a na Soláni, v restauraci s tradicí, brynzové halušky se slaninou a pivko, já nealko, řidiči nekonzumují, mají to zakázáno.
Po lé lahůdce šup dolů do Karlovic, tam další výstava a pak , když jsem drakům (vnoučatům) zakoupila pravý valašský hruškový frgál, vydali jsme se na cestu k domovu.
Byl to překrásný den.......


Když na cestu, tak vždy s knihou,

9. prosince 2018 v 7:22 | ladkasi
a když na kontinent Americký, tak do letadla autora amerického, i když, budiž mi odpuštěno, tenhle autor tak úplně čistý Američan nebyl.
Matka byla Němka, co v ní nalezl zalíbení voják americké armády, jjj, vy šikovní jste zajisté poznali,
že jsem si do letadla vzala knížku Charlese Bukowskeho. Ne však verše, které byly jeho silnější stránkou, ale pár povídek
Nemazal se s tím, nehledal výrazivo, co by nepohoršovalo a kašlal na ty, co při četbě obraceli oči v sloup,
měl svůj pohled na život a vlastně popisoval jak šel ten jeho.
Byl to, prostě, drsan a slabší povahy při četbě někdy omdlévaly.
Ne ale já, která za dobu ,kdy se s různými literárními žánry setkávám něco roků, mně mistr Bukowski nechal při smyslech,
já v letadle neomdlela, snad jen při turbulencích to se mnou trošku zacvičilo, ale ustála jsem to.
Bukowski dokázal překonat i hrůzu z případných následků turbulencí.
Po návratu domů sáhla jsem znovu po knize jeho básní a to je teda taky pěkný mazec,
ale fakt to umí a já si dovolím jednu opsat, schválně , co na ni řeknete :-)
Jedna z nejrajcovnějších
nosila platinovou paruku
a obličel měla namalovaný a napudrovaný
a používala rtěnku, kterou
si udělala obrovskou pusu
a krk měla vrásčitý
ale zadek měla pořád jako mladá holka
a nohy byly prima.
měla modré kalhotky a já jí je stáhnul
vyhrnul jsem jí šaty a za blikotání televize
jsem si ji vzal vestoje
jak jsme se tak namáhali po pokoji
(šoustáním ze záhrobím, pomyslel jsem si,
křísím mrtvolu, to je fakt síla,
něco jako
jíst studené olivy ve 3 ráno
s polovinou města v plamenech),
udělal jsem se.
klidně si, hoši šukejte ty svý panny
a mně dejte rajcovní babu na vysokých podpatcích,
s prdelí, co zapomněla zestárnout.
jasně, pak se vytratíte
nebo se pořádně ožerete
což je
totéž
hodiny jsme pili víno a koukali na televizi
a když jsme šli do postele
abychom se z toho vyspali,
nechala si v puse zuby
po celou noc
Charles Bukowski

Prý co jsme v životě viděli, slyšeli a přečetli,

8. prosince 2018 v 1:14 | ladkasi
to nám nikdo nikdy nevezme, pokud se ovšem nedostaví ten zlý strejda Alzheimer, ten bere všechno.
Někdy na mě klepe,ale zatím dveře fest na zámek , jak dlouho budu nedobytná, netuším. Ale každopádně docela solidně cestuji, je skvělé kouknou za humna, jak tam lidé fungují.
Dnes vzpomenu Boston, město, které je cílovou stanici mých letů za rodinou, město, které má mnoho podob a vcelku je opravdu krásné.
Nový Boston, moderní, desítky výškových budov, ten pohled je působivý, ale co mě dostalo, je Boston starý, koloniální budovy, ulice s neomítnutými cihlovými domky, tolik podobné uličkám ve staré dobré Anglii, spousta parků s jezírky , město univerzitní, takže když to shrnu, je Boston opravdu město mnoha tváří a upřesnit, která je ta nej, to asi nedokážu.
Zkusím přidat pár fotek, pokochejte se a zaleťte si za "Velkou louži", je to sice trochu z ruky, ale je na co kouknout a okolí se spoustou maých ostrůvků je neméně krásné.









Na cestách nás čekají různá překvapení,

7. prosince 2018 v 9:59 | ladkasi
mně například nejdražší pivvo mého života za bezmála 250 korun ,

jenže bylo horko a když jsem si objednávala, ani ve snu mi nenapadlo, že to bude patrně nejdražší pivo mého života.
Byla jsem docela cestovací, ale navštívit Norsko byl velký sen mého muže. on to nestihl, tak já se tam vypravila a splnila si jeho sen.
Cestovní kancelář Čedok uměla poznávací zájezdy naprosto skvěle. Pár jsem jich absolvovala a nikdy nebyl sebemenší problém. Do Norska jen v létě, počasí vyšlo pohádkové, v autobusu se sešla dobrá společnost, cestovatelé disciplinovaní, dochvilní a pan průvodce byl na jedničku s hvězdičkou.A na jedničku s hvězdičkou bylo i ubytování a strava.Takže všechny předpoklady k senzační cestě byly splněny. A opravdu senzační byla.
Nevím jak je to s cenami v Norsku teď, ale v té době bylo Norsko nejdražší ze zemí, které jsem navštívila, ale bylo o nás výborně postaráno, takže nebýt jednoho horkého dne v Oslo, o cenách bych neměla tušení. Ten den byl opravdu náročný, takže když jsme dostali dvě hodiny volna, abychom si mohli neorganizovaně projít centrum, ucapkaná jak listonoš, zašla jsem si do jedné zahradní restaurace a naprosto nepoučená, poručila jsem si jedno orosené pivko. Za chvíli, napadlo mi, že v tom Norsku umí pivo točit opravdu rychle, za chvíli mi ten opravdu orosený půllitr přistál na stole, s chutí jsem si dala první dlouhý hlt, mezitím se vrátila obsluha a mávala účtem. Příjemná slečna mi předložila účtenku, sáhla jsem po peněžence a letmo koukla na obnos, který po mně za to jedno pivo chtějí, v té době jsme jezdili vybaveni "tvrdou" německou markou, protočily se mi panenky ( nepamatuji si kolik stálo v té době u nás nejdražší pivo-Plzeň ) ale mně to jedno orosené v zahradní restauraci v Oslo přišlo v přepočtu na neuvěřitelných 250 korun. Jenže byl tak krásný den a já byla opravdu žíznivá, že jsem si ho s chutí vypila a řekla si, že do smrti nezapomenu na nejdražší pivo svého života.
A opravdu jsem nezapomněla.










Kam dál